Hradiště Stradonice

Stradonice u Loun – hradiště z 5. století př.n.l.

Stradonické hradiště v poloze „Na šancích“ (též „Na hradbách“) a v nových mapách „Na valech“ je uváděno v odborné literatuře již od konce 19. století. Stáří opevnění však objasnily až výzkumy vedené autorem tohoto textu v letech 1975 a 1977-1978. Nálezy datují hradiště o rozloze 6,75 ha do tzv. pozdní doby halštatské, mezi léta 550 – 450 př. n. l. Opevnění vybudovali přímí předchůdci Keltů – tzv. „protokeltové“ obývající jižní polovinu střední Evropy s těžištěm podél severních Alp a horního toku Dunaje, včetně západní části Čech. Občas dochází k záměně se známým keltským oppidem Stradonice u Berouna, datovaným od počátku 2. do poloviny 1. století př.n.l., tedy do doby největšího rozkvětu a poté rychlého zániku keltské civilizace v pevninské Evropě, způsobeného expanzí Germánů. Společnost pozdní doby halštatské byla sociálně rozvrstvena na dědičné rodové náčelníky, jim podřízené družiníky (obdobu rytířů a nižší šlechty ve středověku) a prostý lid. Tomu odpovídá jak způsob pohřbívání (od prostých žárových pohřbů v nádobě po bohaté hroby pod mohylami), tak vzhled osad, které lze rozdělit do čtyř skupin: prosté venkovské osady v nichž byly všechny domy stejné; osady v nichž jeden dům převyšoval rozlohou a bohatstvím nálezů ostatní; a tzv. „panské dvorce“ o rozloze až 1 hektar, obklopené palisádami  a často i příkopy, v nichž dům náčelníka vynikal velikostí a bohatstvím nálezů. Na vrcholku pomyslné pyramidy stojí hradiště, jichž je v severozápadních Čechách známo sedm. Většina z nich leží na okrajích tehdy osídleného území a je zajímavé, že v jejich blízkosti jsou jen zřídka doložena s nimi současná sídliště „nižšího“ typu, což platí i v případě Stradonic. Dálkový obchod s luxusním zbožím dokládají nálezy zlomků řecké keramiky a bronzových nádob, importovaných (včetně vína) z řecké kolonie Massalia, což je dnešní Marseill. Dary „podřízeným“ a společné  hostiny s dostatkem piva, medoviny a občas i z velké dálky dováženého vína byly tmelem, jímž náčelníci posilovali svou prestiž a postavení.

Průřez ochranným valem

Průřez ochranným valem

Stradonické hradiště není při pohledu z okolní krajiny příliš nápadné, je z něj však výborný výhled na střední Poohří, České středohoří i na Krušné hory, což jistě hrálo důležitou roli.  Val dlouhý 520 metrů přetíná v půloblouku západní konec rozsáhlé náhorní planiny. Je otázkou, zda byly opevněny i jižní a západní hrany ostrožny, nad příkrými svahy do údolí Debeřského potoka. Na základě analogií z hradišť stejného stáří  lze předpokládat jen lehké opevnění – např. palisádou.
Při pohledu z vnitřního areálu hradiště je patrné, že opevnění je dvojího typu. Na východě jde o 260 metrů dlouhý val původně v základně široký 7 metrů a vysoký ca 3,5 m. Jeho vnitřní konstrukci tvořil souvislý pás propojených dřevěných komor (na způsob srubů) vyplněných hlínou, vnější stěnu tvořila zeď pečlivě vyskládaná z opukových kamenů. Na vnitřní straně byl 3,5 m široký ochoz umožňující pohyb po opevnění, lemovaném na vrcholu hradby souvislou palisádou. Před valem byl příkop široký 5 – 6 metrů a hluboký cca 2,5 metru (bohužel zasypaný v roce 1977).  Na severní straně bylo opevnění nižší, tvořené hlínou vyplněnou srubovou konstrukcí zapuštěnou do čela upravené terénní hrany, s čelní opukovou zdí a palisádou. Příkop byl široký 450 cm a hluboký ca 200 cm. Vstup do hradiště se nacházel až na západním konci opevnění, mezi ukončením valu zpevněného zde kamenitým jádrem (viz obrázek) a hlubokou strží směřující po svahu. Příkop byl na vnitřní straně lemován opukovou zdí a terén před ním navýšen. Jde o první pravěký doklad tak sofistikovaného způsobu „prohloubení“ příkopu, aplikovaného pod termínem „glacis“ až u barokních pevností a polních opevnění v 17. – 19. století. Na základě hrubých výpočtů činila  kubatura hlíny použité při stavbě valů, získané hlavně při hloubení příkopů, ca 7000 m3 , opuky na čelní zdi ca 300 m3 a dřeva pro roštové konstrukce a palisády nejméně 250 m3 .
Během výzkumu byly nalezeny nečetné pazourkové nástroje ze středního paleolitu (ca 50 000 let př.n.l.), knovízské kultury doby bronzové (kolem roku 1 000 př.n.l.) a z doby římské (Germáni, 2. – 5. století n.l.). Majitelé pole před založením JZD však uvádějí, že po orbě nacházeli velké množství střepů a kamenných nástrojů, které nosili domů. Bohužel je později vyhodili a na památku si nechali jen kamennou sekeru z mladší doby kamenné – neolitu (ca 4 000 př.n.l.) Je tedy téměř jisté, že poloha byla osídlena více kulturami a příliš hluboká orba po spádnici způsobila, že všechny artefakty jsou nyní pohřbeny pod mocnou vrstvou spláchnuté ornice nad jižními a západními svahy hradiště.

Kresebná rekonstrukce opevnění v prostoru brány do hradiště.

Kresebná rekonstrukce opevnění v prostoru brány do hradiště.

Náročná a pracná výstavba opevnění musela být řízena „odborníky“ s odpovídající pravomocí  a prestiží a museli se jí zúčastnit lidé z širokého okolí. Je pravděpodobné, že vojenský (obraný) aspekt nehrál jedinou roli. Opevnění symbolicky oddělovalo posvátný prostor uvnitř od „běžného“ světa vně. Hradiště tak sloužila při pravidelných shromážděních lidí z širokého okolí, při němž při údržbě a opravě opevnění docházelo ke kontaktům mezi lidmi z jinak izolovaných osad, náboženským obřadům, hostinám pořádaným aristokracií a také při „výměně genů“. Prostá „rovinná“ sídliště totiž obývalo jen několik rodin a sňatky mezi příbuznými by vedly k postupné degeneraci. S nadsázkou lze budování hradišť přirovnat ke stavbám středověkých katedrál, jejichž „praktický“ účel je z čistě racionálního pohledu nulový, pracnost výstavby a výzdoby však posouvaly hranice techniky a umění a symbolický (náboženský) aspekt přetrvává tisíciletí.

autor článku a fotografií PHDr. Zdeněk SMRŽ